Aktive Direkt Hilfe e.V.

Když se ráno probudíte, zamyslete se, jaké je to vlastně drahocenné privilegium být naživu – dýchat, přemýšlet, radovat se, milovat. – Marcus Aurelius

Vagon vlaku se kymácel tam a zpět, kola pískala více než kdy jindy. Venku za oknem vládla mrazivá zima a pochmurná zátoka, kolem které vlak projížděl, vypadala spíše jako zívající hlubina. Vagon byl plný zmrzlých, do sebe zabraných, znuděných pasažérů. Dobré ráno!
Najednou se mezi tou spoustou dospělých, kteří jen neradi uhýbali, protlačil malý chlapec. Zatímco jeho otec zůstal poblíž dveří, chlapec se posadil u okénka, obklopen nepříliš přátelskými ránem otrávenými dospělými. Odvážné dítě, pomyslel jsem si. Když vjel vlak do tunelu, stalo se něco naprosto neočekávaného a zvláštního. Ten malý chlapec sklouzl ze své sedačky a položil ruku na mé koleno. Nakrátko jsem si myslel, že chce projít kolem mě a vrátit se k otci, tak jsem se kousek posunul. Místo toho, aby prošel, se ale natáhl a naklonil ke mně svou hlavu. Asi mi chce něco říct, nejspíš. Děti! Sklonil jsem se, abych si ho vyslechl. Zase vedle! Místo toho mě něžně políbil na tvář.
Poté se vrátil na své sedadlo, opřel se a radostně se zadíval z okna. Ale já jsem v šoku. Co se děje? Dítě, které dává polibek neznámým dospělým ve vlaku? K mému úžasu chlapec pokračoval pusinkováním všech mých sousedů.
Nervózní a zaskočení jsme se podívali tázavě na jeho otce. „Je šťastný, že je naživu,“ řekl otec. „Byl hrozně moc nemocný.“
Vlak zastavil, otec se synem vystoupili a zmizeli v davu. Dveře se zavřely. Na tváři ještě cítím dětský polibek – polibek, který mou duši přiměl k zamyšlení. Kolik dospělých se navzájem políbí jen z čiré radosti, že jsou naživu? Kolik z nich si vůbec pomyslí, jaké je to privilegium? Co by se stalo, kdybychom všichni začali být jen sami sebou?
Ten malý chlapec nám mile udělil vážné ponaučení: Nedopusťte, abyste zemřeli dříve, než vám přestane bít srdce! – Dag Retsö

Během většiny života se neděje nic úžasného. Pokud vás nebaví ráno vstávat, pracovat, práci dokončit a posadit se k jídlu s rodinou či přáteli, pak je poměrně velká pravděpodobnost, že nebudete příliš šťastní. Jste-li šťastní či nešťastní jen kvůli obzvláště významným příležitostem jako je nová práce, velký balík peněz, bezchybné šťastné manželství nebo výlet do Paříže, nebudete šťastní po většinu svého života. Pokud naopak štěstí závisí na dobré snídani, květinách na zahradě, drinku nebo odpoledním zdřímnutí, potom budeme žít šťastně nejspíš mnohem častěji. – Andy Rooney

Když ráno vstáváte, poděkujte za světlo, za svůj život, za to, že máte sílu. Poděkujte za své jídlo a za radost ze života. Pokud nevíte, za co poděkovat, chyba je ve vás. – Tecumseh

Excerpts from an Anchor article, Copyright © 2014 Anchor

Tento měsíc oslavila moje maminka 99. narozeniny. Mému otci je 101 a právě oslavili 75. výročí svatby (tradiční přívlastek je "svatba korunovačních klenotů" nebo také "nebeská svatba")! Přežili 2 světové války a měli 9 dětí. Dvě z nich, dvojčátka, se narodila hned po 2. světové válce a odešla zpátky do nebe hned po narození. Moji rodiče, hluboce věřící katolíci, nikdy moc neřešili umělou kontrolu porodnosti. Nyní mají 19 vnoučat a 18 pravnoučat.

Rozhodně již stárnou a slábnou, ale každý, kdo je zná, žasne, jak stále zvládají žít ve svém vlastním domě, i když poslední 2 roky s paní na výpomoc. Také moji bratři a sestry pro ně nakupují, sečou trávník atd. Všichni ví, že milují Boha. Mají nádhernou sošku Marie, Ježíšovy matky, ve výklenku čelní strany svého domu (foto). Můj otec, lékař, má na vstupních dveřích Mojžíšovu hůl s ovinutým hadem. Ze zadní strany domu si nechali vedle verandy vytvořit na zdi barevnou mozaiku zobrazující první Ježíšův zázrak, proměnu vody ve víno (foto dole).

Moji rodiče žijí v jedné z nejlepších vinných oblastí kolem Rýna, a tak ještě do nedávna popíjeli vínko každý večer. Dokud žil ještě můj dědeček, chodili k vinařům kupovat a ochutnávat vína spolu se svými přáteli. Každý dostal malou skleničku s vínem a musel hádat, z jaké oblasti a roku víno pochází, z jakého je typu hroznů atd., prostě co nejvíce detailů, aniž by viděli etiketu.

Když můj otec odešel v 70 letech do důchodu, začal studovat historii. Řekl, že musí dělat něco, aby zapojil svůj mozek. Vzhledem k tomu, že sbíral mince s papeži a měl kompletní sbírku známek z Vatikánu, rozhodl se studovat historii papežů. Aby si udržel i fyzičku, pracoval každý den na zahradě a dělá to doposud. Říkává: „Kdyby nebylo mé zahrady, byl bych už dávno mrtvý.“

Moje maminka chodívá každý den na procházky, aby měla trochu pohybu, v poslední době už s chodítkem, a každý den čte knihy. Jednou se jí jedna známá naší rodiny zeptala: „S tak velkou rodinou je přece pořád plno starostí. Jak to zvládáš?“ Moje maminka odpověděla: „ Doma mám skříňku se šuplíky a jednomu z nich říkám „šuplík tolerance“. Jakmile se vyskytne problém, strčím jej do toho šuplíku a už si nedělám starosti.“ Nato její známá řekla: „Ale po nějaké době je šuplík plný, ne? Co uděláš potom?“ O dpověděla: „Vždycky se to usadí. Tak se vytvoří nové místo pro další problémy!“

Obdivuji svoji matku. Měla spoustu práce se 7 dětmi a všemi bláznivostmi, které někteří z nás prováděli, ale nevybavuji si, když jsme byli malí a divocí, že by na nás 5 hlučných chlapců jedinkrát křičela. Dědili jsme kožené kalhoty po našich starších bratrech, od nejstaršího až k nejmladšímu. Neplýtvali jsme jídlem a děkovali jsme za ně Bohu! Pamatuji se, že než jsme začali krájet nový chléb, moje maminka na něj udělala nožem tři křížky a teprve potom se krájel.

Moji rodiče celý život věřili v Ježíše a jsem si jist, že to byl On, kdo jim pomohl přežít obě války, všechny těžkosti a nouze. Můj otec vždy vyjadřoval vděčnost za svou víru v Boha. Říkával: Je to jen Jeho milost!

Před pár lety jsem se jich zeptal, kdyby měli tu možnost, jestli by něco ve svém životě chtěli změnit. Oba okamžitě odpověděli: „Nic.“ K čemuž můj otec dodal: „Máme 7 dětí, které spolu dobře vycházejí. Co víc bychom si mohli přát?!“

Říká také, že v dnešní době hodně lidí nechce mít děti, ale když zestárnou, litují toho. Na druhou stranu, jako bývalý gynekolog, který musel mnohokrát v noci vstávat k porodům, říká, že každá žena hluboko ve svém srdci chce mít děti. Moji rodiče děti milují, a když jsme si adoptovali naši konžskou holčičku, byli jedni z prvních, kdo tu myšlenku přijali a plně podporovali.

Mají se stále velmi rádi. Jejich poslední přání v životě je, aby, až jeden z nich odejde, mohl ho ten druhý brzy následovat. Není Boží láska úžasná? Obdivuhodné, po 75 letech manželství! Zlatý snubní prsten mé matky je po těch všech letech tak opotřebený, že je místy tenký jako papír.

Když se jeden jejich syn rozhodl stát se misionářem, nebylo to pro ně jednoduché. Po určité době z toho však měli radost a podpořili mě. Jsem si jistý, že mi jejich modlitby pomohly v mnoha složitých situacích. Rádi pomáhají i finančně. Můj otec je přesvědčen, že peníze jsou "špinavé". Ještě za dnů německé marky říkával: „Až přijde tvůj čas, nemůžeš si sebou vzít ani jednu ukoptěnou marku!“ Až sám odejde na druhou stranu, nechce, aby lidé utráceli spoustu peněz za pohřební věnce a květiny. „Proč taky?,“ říkává, „budeme v nebi! Ty květiny nebudeme potřebovat.“ Už před lety řekl: „Kufr mám sbalený, jsem připravený odejít.“

Lidé obdivují, jak se usmívají a jak jsou šťastní. Můj otec rád vypráví vtipy, jeden za druhým, i když vám je řekl už dříve. Vždyť pochází z města, které je proslulé svým humorem (a je rodištěm Gutenberga)!

Nedávno jsem si povšiml, jak obtížné je pro něj obléci si kabát, a tak jsem se pokusil mu s tím pomoci, ale on řekl: „Ne, děkuji, musím to zvládnout sám.“ Když jsem se zmínil, že to pro něj není snadné, odpověděl: „Nemám na výběr. Musím se do něj nějak dostat.“ Povzbuzuje mě to, abych se i já snažil bojovat až do konce. Kéž bychom všichni měli perspektivu nebe tady v našich pozemských životech!

Tess, šikovná osmiletá holčička, zaslechla jednoho dne, jak se její maminka s tatínkem baví o jejím mladším bráškovi, Andrewovi. Pochopila z toho, že je velice nemocný a že jim úplně došly peníze. Příští měsíc se budou stěhovat z domu do bytu, protože tatínek nemá dost peněz na účty za doktory a za dům. Nyní by Andrewa zachránila jen velmi drahá operace a vypadalo to, že jim peníze nikdo nepůjčí. Slyšela, jak tatínek nešťastně šeptá plačící mamince: „ Teď ho zachrání jen zázrak.“

Tess šla do své ložnice a vytáhla ze své tajné skrýše v šatníku skleněnou nádobu. Vysypala všechny drobné na podlahu a pečlivě je spočítala, dokonce třikrát. Musela vědět, kolik přesně má. Nemohla udělat chybu. Opatrně vrátila drobné do nádobky, zašroubovala víčko a vyklouzla zadními dveřmi. Šla šest bloků do lékárny s velkým červeným nápisem nad dveřmi.

Trpělivě čekala, až se jí lékárník začne věnovat, ale měl moc práce. Tess začala drhnout nožkou po podlaze, aby vydala vrzavý zvuk. Nepomohlo to. Zakašlala co nejsilněji, jak dovedla. Ani to nezabralo. Nakonec ze své nádobky vyndala čtvrťák a začala jím klepat na skleněný pult. To zabralo!

„A copak by sis přála?“ zeptal se lékárník nepříjemným tónem. „Hovořím tu zrovna se svým bratrem, kterého jsem roky neviděl,“ řekl, aniž by čekal nějakou odpověď na svou otázku.

„No, já chci s vámi mluvit o svém bráškovi,“ řekla Tess. „Je opravdu moc nemocný a já mu chci koupit zázrak.“ „Co prosím?“ řekl lékárník. „Jmenuje se Andrew a něco špatného mu roste v hlavě a tatínek řekl, že teď už ho zachrání jen zázrak. Tak kolik stojí zázrak?“

„Tady zázraky neprodáváme, holčičko. Je mi to líto, ale nepomůžu ti,“ řekl lékárník o něco jemnějším hlasem. „Poslouchejte, mám peníze na zaplacení. Pokud to nebude stačit, seženu zbytek. Jen mi řekněte, kolik to stojí.“

Lékárníkův bratr byl velice dobře oblečený muž. Sklonil se a zeptal se dívenky, „Jaký druh zázraku tvůj bratr potřebuje?“

„Nevím,“ odpověděla Tess se slzami v očích. „Jen vím, že je hodně nemocný a maminka řekla, že potřebuje operaci. Ale tatínek na ni nemá peníze, tak bych to chtěla zaplatit já.“

„Kolik máš?“ zeptal se pán. „Jeden dolar a jedenáct centů,“ odpověděla Tess skoro neslyšně. „Je to všechno, co mám, ale můžu sehnat víc, jestli to bude zapotřebí.“

„No, to je náhoda,“ usmál se muž. „Dolar a jedenáct centů, tolik přesně stojí zázrak pro malé bratříčky.“ Jednou rukou si vzal peníze a druhou vzal Tess za ruku. „Vezmi mě k vám domů, chci vidět tvého bratříčka a mluvit s rodiči. Uvidíme, jestli budu umět ten druh zázraku, který potřebuješ.“

Ten dobře oblečený muž byl Dr. Carlton Armstrong, chirurg specializující se na mikrochirurgii. Operaci provedl zdarma a zanedlouho byl Andrew zase doma a dařilo se mu dobře. Maminka a tatínek vesele probírali ten řetěz událostí, který je k tomu dovedl. „Ta operace,“ zašeptala maminka, „byla zázrak. Zajímalo by mě, kolik by to jinak stálo.“

Tess se usmála. Věděla přesně, kolik stojí zázrak – jeden dolar a jedenáct centů – plus víru malého dítěte.