Aktive Direkt Hilfe e.V.

Zdánlivě jednoduchá první operace se nezdařila tak dobře, jak jsem doufala, a musela jsem o tři měsíce později podstoupit druhou operaci. Nejprve jsem si dělala starosti. Napadala mě spousta příšerných myšlenek, jak nepřežiji atd., dokud jsem si neuvědomila, že tomu všemu vůbec nemusím naslouchat. Měla jsem volbu zamítnout všechny takovéto myšlenky a soustředit se jen na to pozitivní. A tak jsem začala plánovat, co všechno bych ráda dělala, poté co se operace podaří. Dovolovala jsem si pouze ty myšlenky, že operace bude úspěšná a modlila jsem se, aby se Bůh plně postaral o můj život. Když nadešel čas jít do nemocnice, cítila jsem dokonalý klid a dokonce jsem i cítila přítomnost anděla. Prostě jsem věděla, že někdo mnohem větší než já to má plně pod kontrolou, takže ať se stane cokoliv, nakonec to dopadne dobře. Plně důvěřovat Bohu se ukázalo být klíčovým k mému uzdravení.

Před operací jsem nedostala žádné uklidňující léky, které obvykle nabízejí, a na operační sál jsem dorazila plně při vědomí a naprosto klidná. Ještě před anestezií jsem stihla okomentovat, jak operační sál s velkými prosklenými okny hezky vypadá a povídala jsem si se zdravotnickým personálem. Řekla jsem jim, že ta operace musí dopadnout dobře, protože se za mne modlí lidé z půlky světa. (Bylo, myslím, dost neobvyklé říct něco takového v jedné z nejateističtějších zemí na světě.)

Operace nakonec dopadla velice úspěšně, i když ne bez boje. Můj doktor mi dvakrát zopakoval vlastními slovy, že to byl zázrak, že nakonec všechno dobře dopadlo. Na JIP jsem se ještě musela potýkat s několika problémy a kvůli ztrátě krve jsem musela podstoupit dvě transfúze krve. Měla jsem nízký tlak a špatně se mi dýchalo. Ale věřím, že Bůh mi pomohl s tím vším a zotavila jsem se neuvěřitelně rychle. Místo 10ti denního pobytu v případě komplikací mě propustili už osmý den. Už jsem mohla chodit a pohybovat se bez bolestí.

Během pobytu v nemocnici jsem se spřátelila s paní ve svém pokoji a také s paní z vedlejšího pokoje. Oběma bylo kolem šedesáti let, byla jim diagnostikována rakovina. Byly po operaci, čekaly, jak jejich operace dopadly, a byly samozřejmě dost nervózní. Hodně jsme si povídaly o Bohu a Jeho lásce a péči. Byla jsem moc ráda, že je mohu utěšit a podpořit je. Pomodlila jsem se za ně a cítila jsem, že budou v pořádku. Teď mi jedna z nich téměř po měsíci volala, že se jí rakovina nikam jinam nerozšířila a že ani nemusí podstupovat chemoterapii ani žádnou jinou léčbu.

Jsem moc vděčná za stovky přátel po celém světě, kteří se za mě modlili, a také za fyzickou a morální pomoc mé rozšířené rodiny a přátel. Také se už moc těším na nové horizonty a na to, jak nás Bůh, teď když mu opět plně důvěřuji, do budoucna povede. — Lenka Schmidt

Když jsem pracoval jako žurnalista, měl jsem možnost dělat interview s „hvězdami“ včetně velikánů z NFL, filmových herců, hudebníků, autorů bestsellerů, politiků a osobností z televize. Tito lidé dominují médiím. Pochlebujeme jim, pozorujeme všechny podrobnosti jejich života: oblečení, které nosí, jídlo, které jí, jak sportují, koho milují, jakou zubní pastu používají. Přesto vám musím na základě své zkušenosti říct, že se potvrdilo pravidlo Paula Johnsona: naše „hvězdy“ jsou tou nejnešťastnější skupinou, kterou jsem kdy potkal. Většinou mají problémy v manželství a rodinném životě. Téměř všichni jsou závislí na psychoterapiích. S velkou nadsázkou se dá říct, že tyto nadživotní hrdiny mučí pochybnosti o nich samotných.

Rovněž jsem strávil čas s lidmi, kterým říkám „služebníci.“ Lékaři a sestry, kteří pracují mezi naprostými vyvrženci společnosti, pacienty nakaženými leprou na venkově v Indii. Absolvent Princetonu, který řídí hotel pro bezdomovce v Chicagu. Zdravotníci, kteří opustili dobře placená místa, aby pomáhali při zátopách v Mississippi. Pracovníci charitativních organizací v Somálsku, Súdánu, Etiopii, Bangladéši a dalších místech lidského utrpení. V Arizoně jsem potkal absolventy s titulem PhD, kteří jsou nyní roztroušeni v džunglích Jižní Ameriky a překládají Bibli do nejpodivnějších jazyků. Byl jsem při praven vyjádřit těmto služebníkům svůj obdiv a úctu a vyzvednout je jako inspirující příklady. Nebyl jsem připraven na to, že jim budu závidět.

Když se nyní ohlížím zpět na obě tyto skupiny bok po boku, na hvězdy a služebníky, služebníci se zcela zřetelně jeví jako ti privilegovaní, ti důstojní. Bez pochyb bych raději trávil čas mezi služebníky než hvězdami: vidím u nich hloubku, vnitřní bohatsví a i radost, které jsem nenalezl nikde jinde. Služebníci pracují za malé mzdy, spoustu hodin a bez potlesku, „plýtvají“ svými talenty a dovednostmi pro chudé a nevzdělané. Přesto však tou jakousi ztrátou svého života jej právě nacházejí. Chudí v duchu a pokorní jsou skutečně požehnaní, nyní tomu věřím. Jim patří království nebeské a to oni zdědí zemi. — Philip Yancey

Čím jsem starší, tím více si uvědomuji, jaký vliv má přístup k věcem na život. Přístup je, podle mě, důležitější než fakta. Je důležitější než minulost, vzdělání, peníze, okolnosti, selhání, úspěchy, je důležitější než to, co si ostatní lidé myslí, říkají nebo dělají. Je důležitější než vzhled, talentovanost nebo dovednosti. Má schopnost vybudovat nebo zničit firmu, církev, domov. Nejúžasnější je, že se každý den můžeme rozhodnout, jaký přístup budeme mít. Minulost už změnit nemůžeme; nemůžeme změnit ani skutečnost, že lidé se budou chovat určitým způsobem. Nemůže me změnit nevyhnutelné. Jediné, co můžeme změnit, je náš přístup k tomu. Jsem přesvědčen, že život záleží z 10% na tom, co se mi stane, a z 90% na tom, jak se k tomu postavím. A stejné je to u vás. To my jsme zodpovědní za svůj přístup. – Charles R. Swindoll

Víra jedná pozitivně v negativní situaci. – Dr. Robert Schuller

Jestli existuje jedna věc, která nás všechny spojuje, tak je to to, že občas všichni trpíme. Všichni triumfujeme. Setkáváme se s překážkami a věcmi, které nás vyvedou z rovnováhy a jsou výzvou pro naši vnitřní sílu. To je život. A poučení z toho čím procházíme často pochopíme až zpětně. Bez obtížných časů by nebyly ty skvělé. Všechno by se zdálo jen ploché a jednotvárné, snadné a nudné.

Bez úsilí by nedošlo ke skutečně účinné změně. Krása života spočívá v překonávání zdánlivě nepřekonatelného. Naše sebedůvěra roste a nalézáme v sobě sílu, o které jsme neměli tušení.

Při této příležitosti jsem se zamyslela nad nejrůznějšími situacemi, kterými jsem si musela v životě projít. Pamatuji si, že jsem se vždy zaměřila především na negativní aspekty situace. Jak špatně jsem se cítila, jak mizerná ta situace byla, a jak jsem si myslela, že se to nikdy nezmění. A tak dále. Začarovaný kruh.

Ale co kdybychom se mnohem víc soustředili na to, jak naše úsilí mění nás i naše životy k lepšímu?

Daly by se negativní situace zlepšit tím, že bychom přemýšleli, jaký nám přinášejí užitek?

Když jsem byla nešťastná kvůli své vědeckovýzkumné kariéře, vše, na co jsem se zvládla soustředit, bylo to, že jsem si zničila život. Chodila jsem na vysokou školu 7 let, učila se být vědkyní, jen abych přišla na to, že mě to v podstatě nebaví. Tolik dní jsem se proklínala, že jsem udělala tak velkou životní chybu a ubírala se špatným směrem.

Mé negativní myšlenky byly tak silné, že jsem téměř přesvědčila samu sebe, že je lepší žít zbytek mého života bez naplnění, než abych se postavila tváří v tvář změně. Namluvila jsem sama sobě, že si budu moci dělat, co budu chtít, až budu v důchodu. Tenkrát mi bylo 25 let!

Tehdy jsem si uvědomila, že buď se utopím ve své vlastní negativitě, nebo se pokusím podívat na věci pod jiným světlem. Místo toho, abych proklínala sebe a své „chyby“ (raději bych je nazývala zkušenostmi, ze kterých jsem se poučila), hledala jsem ponaučení a smysl.

Co se mi moje nespokojenost pokoušela sdělit?

Jak mě tento neklid nabádal, abych učinila v životě změnu?

Kdybych nevykročila v kariéře špatným směrem, nenašla bych uspokojení, které mi přináší má kariéra dnes. Tento blog jsem začala jako koníček během mé vědeckovýzkumné kariéry. Bylo to něco, na čem jsem mohla pracovat ve volném čase a přinášelo mi to takovou radost, že jsem tím trávila většinu svého volného času. To, co začalo jako rozptýlení od mého skutečného života, se stalo tím, co mi ten život dalo.

Ani jsem si neuvědomovala, že tento koníček se stane nejen katalyzátorem, který mi pomůže opustit mou neuspokojující kariéru a začít mé vlastní podnikání, ale rovněž mi pomůže najít v životě skutečnou vášeň.

A nyní překvapivě vidím své úsilí v novém světle. Místo toho, abych proklínala čas nepohody, vidím jej jako poselství volající po změně. To, jestli mu naslouchám, či nikoliv, je pouze na mě. – Angela [1]