Aktive Direkt Hilfe e.V.

1. Právě jsem se vrátil z Demokratické republiky Kongo.

Je to obrovská země, s nesmírnými potížemi. Možná, že nevíte o situaci v Kongu příliš mnoho, ale jsem si jist, že znáte celou řadu míst ve světě, která představují závažný problém. Když se na tyto problémy podíváme blíže, můžeme nabýt dojmu, že s tím v zásadě sami nemůžeme nic udělat. Osobně jsem ale přesvědčen, že “něco udělat” může úplně každý a že věci se změní k lepšímu, pokud jednáme s láskou. Věřím, že nejlepší cesta ke změně světa začíná v našem srdci; jenom tak můžeme pomoci ostatním udělat to samé. Zjistil jsem, že láska je nejlepší způsob, jak změnit jakékoli srdce.

Dovolte mi, abych vás krátce seznámil s tím, co děláme s mojí ženou Lenkou a malým týmem spolupracovníků právě v Kongu, protože bych na tomto příkladu rád ukázal, čeho lze skutečně dosáhnout, i přes obtížné podmínky.

Zkuste si představit, že máte prázdnou ledničku, nebo že nemáte vůbec žádnou. Nemáte ani práci, ani peníze. V bohatých zemích dostanete v takových případech finanční podporu, pomoc pro opatření jídla a zajištění střechy nad hlavou. V chudých zemích to tak nefunguje. Takže si představte, že nemáte k dispozici žádnou sociální podporu. Vzbudíte se ráno s prázdným žaludkem, vyrazíte ven, abyste se pokusili sehnat trochu peněz a přinést domů nějaké jídlo, aby vaše rodina měla co k večeři. A takto žijí každý den stovky milionů lidí!

• 1 miliarda lidí na zemi žije za méně než 1 dolar denně; to znamená, že 1 ze 7 obyvatel země má většinu času hlad
• na druhou stranu, 1% nejbohatších lidí vlastní tolik majetku, co zbytek světa dohromady
• každé 3 sekundy v důsledku extrémní chudoby někdo zemře – to je více než 10 milionů lidí každý rok

Takováto čísla jsou pro některé lidi skutečně jen čísly. Avšak vzhledem k tomu, že jsme s Lenkou žili v Africe více než 10 let, máme živé zážitky a zkušenosti se skutečnými lidmi za těmi čísly. Pracovali jsme postupně v šesti různých zemích a rozhodli jsme se soustředit svoji pozornost na Kongo, neboť jsme vnímali, že je tu pomoci zapotřebí nejnaléhavěji.

Příčinou tolika konžských problémů je jeho velké nerostné bohatství. Co je důvodem neustálých válek a střetů na středním Východě? Je to ropa, že? Kongo má ještě více: má ropu, zlato, diamanty, měď, cín, kobalt, uran a koltan, používaný k výrobě mobilních telefonů a notebooků. Jen díky přirozené vodní síle řeky Kongo by místní dokázali zásobovat elektřinou polovinu afrického kontinentu, a možná i celý. Ale v reálu je situace taková, že na konžském venkově elekrický proud vůbec nemají a ve městech může být jeho dodávka kdykoli přerušena. Asi 80% Konžanů nemá stálou práci. Nejvíce je zapotřebí pomoci na venkově (FOTO 1), kde nemají elektřinu, tekoucí vodu, pořádné cesty a téměř žádnou práci nebo peníze. Proč je tedy Kongo jednou z nejchudších zemí světa, i když má obrovské nerostné zdroje? Jedním z důvodů je jeho historický vývoj:

Na konci 19. století se Kongo stalo soukromým vlastnictvím belgického krále Leopolda II. Pod jeho správou zemřela téměř polovina populace, něco přes 10 milionů lidí. Pokud dělníci na kaučukových plantážích nepodávali dostatečný výkon, bývali potrestáni useknutím rukou či nohou – a to se týkalo i žen a dětí!

Po vládě krále Leopolda převzala správu Konga belgická vláda, která používala méně barbarské metody, avšak pokračovala ve stejném koloniálním útlaku a vykrádání konžských nerostných surovin, a to až do roku 1960, kdy Kongo získalo formálně nezávislost. Krátce poté se ujal vlády diktátor Mobutu, který Kongo terorizoval následujících 30 let, za podpory belgické a americké vlády.

V roce 1997 byl Mobutu svržen Laurentem Kabilou a jeho spojenci z Ugandy a Rwandy. Když poté Kabila nedodal svým spojencům slíbené nerostné suroviny, vyvolalo to válku mezi těmito zeměmi a Kongem.

Válka byla oficiálně ukončena v roce 2003, ale ve skutečnosti pokračuje ve východním Kongu až do dnešních dnů. Tato fotografie je z nedávných bojů, způsobenými rebely. (FOTO 2) Za posledních 20 let přišlo o život asi 9 milionů lidí, a to buď přímo v bojích a při násilných útocích, nebo v důsledku chorob či podvýživy po skončení války.

Tato válka je v podstatě nájezdem cizích těžebních společností, které využívají rebelské armády, sestávající převážně z občanů Rwandy a Ugandy. Cílem je zmocnit se zdrojů nerostného bohatství na východě země. Z těžby těchto surovin dostává samotné Kongo jen velmi malý podíl, který se navíc dostane pouze k lidem na samém vrcholu moci. Rozhodující část vytěženého materiálu je vyvezena ze země prostřednictvím nelegálního těžení a pašeráctví. Letadla, jako je toto, (FOTO 3) přistávají na východě země a transportují suroviny do Rwandy a Ugandy.

• Zastavit tuto válku a nelegální vytěžování konžského nerostného bohatství.
• Investovat příjem státu do rozvoje země místo toho, aby skončil v kapsách její mocenské elity.
• Kongo potřebuje kvalitní vzdělávací systém a ekonomický rozvoj pro celou populaci, tak aby všichni lidé mohli naplnit své základní potřeby a vybudovat si politické uvědomění a skutečnou demokracii.

Jak jsme s Lenkou mohli Kongu pomoci?

Do země jsme přijeli v roce 2003 poté, co se válka přesunula na východ země. Dovezli jsme kontejner s humanitární pomocí a obsah rozdělili mezi potřebné v Kinshase. (FOTO 4) Pak jsme se pustili do projektu zajištění jídla pro sirotky. (FOTO 5) Někteří lidé v Kinsase jsou tak chudí, že nechávají svá nemluvňata ležet na ulicích nebo před dveřmi sirotčinců. Jedná se o stovky dětí, další tisíce žijí na kinshaských ulicích.

V roce 2008 jsme adoptovali jedno z těchto dětí, naši holčičku jsme pojmenovali Anissa. Tady je Anisska dva měsíce po adopci, (FOTO 6) a zde je snímek z nedávné doby. (FOTO 7) Anisska dostala šanci, aby mohla rozvinout svůj talent: mluví plynně anglicky a česky a učí se se mnou německy. Ráda lyžuje, bruslí, tančí a zpívá, věnuje se atletice a učí se hrát na klavír. Je přímým důkazem toho, jaký potenciál je ukryt v afrických dětech, které dostanou šanci. Snažíme se vychovávat Anissku v láskyplném prostředí a doufáme, že z ní rovněž vyroste laskavý a milující člověk. Osobně věřím, že právě k těmto kvalitám by měly být děti vedeny nejen v domácím prostředí, ale měly by mít prioritu ve vzdělávání na kterékoli škole či univerzitě.

V roce 2011 jsme se osobně setkali s extrémní chudobou na konžském venkově, když jsme poprvé navštívili vesnici Mushapo. Místní náčelníci nás požádali, abychom ve vsi postavili školu, protože žádnou neměla. Bylo nám jasné, že práce v buši bude nesmírně obtížná, ale zrovna tak bylo jasné, že pokud školu nepostavíme my, neudělá to nikdo jiný. Začali jsme tím, že jsme z místní hlíny na malém lisu nechali vymačkat (FOTO 8) a později vypálit cihly (FOTO 9), abychom mohli vybudovat solidní školní budovy. Do Mushapa jsme se museli dopravovat nejprve starými letadly z Kinshasy do Tshikapy a odtud jet nájemnými mototaxi (FOTO 10) nebo autem (FOTO 11) dalších 60 km do buše, což trvalo 4 až 12 hodin podle toho, jestli pršelo a v jakém stavu byly cesty.

Tyto tři budovy tvoří školu a vpravo je zdravotní středisko, které jsme rovněž postavili. (FOTO 12) Od roku 2012 naši školu postupně navštěvovalo více než 2000 dětí, a to bez jakýchkoli poplatků (FOTO 13) – v Kongu věc neslýchaná, protože normálně musí školné hradit každý. To je jeden z důvodů, proč více než 50 % konžských dětí nechodí do školy – jejich rodiče si to nemohou dovolit.

V roce 2016 postihly provincii Kasai, kde naše škola leží, stejné boje, jako které probíhají ve východním Kongu. Cílem tohoto násilí je vyhnat místní obyvatelstvo, aby bylo možno snadněji vytěžit místní zdroje. Při tom byly brutálně zabity tisíce lidí a dosud se našlo 80 masových hrobů. Na útěku a bez domova se ocitl milion lidí a byly zavřeny stovky škol, včetně té naší. Většina našich učitelů a žáků musela uprchnout do Tshikapy, kde – po překonání řady obtíží – mohly děti nakonec pokračovat ve výuce v odpoledních hodinách v jiné školní budově. Před nedávnem jsem se dozvěděl, že naše škola v Mushapu byla opět otevřena příslušníky kmene Tshokwe, kteří předtím z Mushapa vyhnali příslušníky jiných kmenů.

V roce 2017 jsme zahájili nový projekt v Mabale, kde plánujeme postavit školu pro starší děti a poskytnout jim průpravu pro práci v zemědělství, aby si mohly snáze opatřit živobytí a nezůstávaly po svých závěrečných zkouškách bez zaměstnání. Zde je Mushapo, Tshikapa, hlavní město Kinshasa a Mabala, poblíž Nioki. (FOTO 14)

Velmi toužím po tom, pomáhat těmto dětem. Abych tyto informace co nejvíce rozšířil, píšu o výše zmíněných tématech knihu. O naší práci se lze dočíst na webové stránce neziskové organizace “Aktive Direkt Hilfe”, česky Aktivní přímá pomoc.

3. Někdy se nás lidé ptají, proč vlastně pomáháme v Kongu a co nás obecně vede k tomu pomáhat lidem?

…Proč se tomu věnujeme na plný úvazek jako dobrovolníci, bez stálého příjmu?

Tady se musím vrátit ke zvláštní zkušenosti, kterou jsme s Lenkou oba prožili před mnoha lety. Zažili jsme každý svým způsobem hlubokou lásku, která úplně převrátila naše životy. Zjistili jsme, že tato láska je řešením našich osobních problémů a potenciálně i problémů celého světa. Bylo to jako najít lék na AIDS a rakovinu současně.

Dovolte mi, abych vysvětlil, co mám na mysli, když mluvím o lásce: láska, jakou nám představují hollywoodské filmy, je zpravidla nerealistická, povrchní a většinou nemá dlouhé trvání. Hovořím tu o lásce, která se projevuje v pomoci někomu dalšímu. Láska není o tom, něco dostávat, je to hlavně o dávání. Láska znamená dát, například náš čas, nás samotné, nebo něco materiálního. Tento druh lásky je zásadní, je to klíč ke změně světa. Bez ní bude všechno pokračovat tak, jak se děje teď. Největší problémy, s nimiž se dnes potýkáme, jsou způsobeny nedostatkem lásky: válka, hlad, chudoba, uprchlictví a migrační krize jsou všechno důsledky chamtivosti a sobectví. Neměli bychom být překvapeni takovým množstvím uprchlíků, když tito lidé ve svých vlastních zemích nemají dost jídla a z domovů je vyhánějí vojáci nebo bomby. Zároveň se podle mého názoru cizinců nemusíme bát. Já sám jsem prožil většinu svého života jako cizinec, pracoval a žil jsem ve 14ti různých zemích na 4 kontinentech.

V bohatých zemích se ročně vyhodí 220 milionů tun jídla a celý svět promrhá každoročně 1,7 trilionů na vojenské účely. Na odstranění chudoby by stačil jen zlomek této částky ... a láska.

• Drogová závislost, osamělost, deprese a sebevraždy – to vše by se dalo eliminovat, kdybychom strávili čas s lidmi a ukázali jim svůj zájem a lásku.
• Dávat, pomáhat ostatním, projevovat jim lásku – to vše vytváří situace, kde získávají obě strany. Když něco obětujeme, něco dáme, vrátí se nám láska.
• Μy všichni se můžeme podělit s těmi, kdo mají méně než my. Nám to neublíží, jim to pomůže.
• Měli bychom si osvojit láskyplný přístup a jednat s láskou. Každá rodina, každá společnost, vláda či firma by se měla s láskou starat o své členy, zaměstnance a občany.
• Než se pustíme do uskutečňování jakéhokoli plánu, než učiníme jakékoli rozhodnutí, měli bychom se zeptat sami sebe: “Je v tom láska, nebo ne?”
• Jednáme-li s láskou, nekrademe, nelžeme ani nepodvádíme; nepodlehneme lenosti, hádavosti ani hamižnosti; místo toho, budeme pomáhat ostatním a podporovat jeden druhého.
• Jiná forma této lásky spočívá v nepodvolení se zlu, v přímém boji s ním, ve snaze to špatné změnit.

4. Jak získat více této lásky?

Nejdůležitější věci v životě nejsou viditelné, nemůžeme se jich dotknout, vyrobit je, prodat je nebo koupit; jsou to věci jako přátelství, štěstí, mír, víra, naděje a láska. Kromě fyzické stránky je tu zahrnuta i duchovní rovina. Zkušenost, která změnila život Lence i mě bylo setkání s překypující nadpřirozenou láskou, která, jak jsme přesvědčeni, pochází od Boha. Nemá to co do činění s náboženstvím; jedná se o osobní vztah mezi Bohem a námi. My lidé jsme od přirozenosti sobečtí a naše lidská láska má své limity, ale láska, o které mluvím, je nadpřirozená a překračuje veškeré hranice. Tuto lásku může zažít každý, bez ohledu na barvu pleti, vyznání, sociální status či vzdělání.

5. Každý může něco udělat, například můžeme:

• Promluvit o nespravedlnosti ve světě a snažit se přesvědčit ostatní o nutnosti změny.
• Pracovat jako dobrovolník v již existující neziskové organizaci anebo s přáteli založit vlastní.
• Všimnout si lidí v tíživé situaci a zahájit projekt za účelem změny k lepšímu, anebo se zapojit do již probíhajících aktivit v tomto směru.

Jak říkala Matka Tereza, “Když nemůžeš nakrmit tisíc lidí, nakrm alespoň jednoho.” Také kdysi řekla: “Na této zemi nemůžeme dělat velké věci. Můžeme dělat jen malé věci s velkou láskou.” Nemusíme dělat přesně to, co dělala ona. Chcete-li změnit svět, nemusíte ani jezdit do Konga. Ukážeme-li lásku, ohleduplnost a laskavost lidem v našem nejbližším okolí, změníme tím část světa. Na světě je dost jídla, půdy i peněz pro každého. To, čeho se nedostává, je láska, která by nám umožnila se o vše podělit.

• Pracujme tedy společně v lásce i s těmi lidmi, kteří jsou jiní než my.
• Pomáhejme chudým a potřebným, jak to je jen možné.
• Změňme svět láskou!