Aktive Direkt Hilfe e.V.

The other night I had one of those “chasing” dreams, where one runs away from an opponent, trying hard not to get caught. In this case, I had to flee from two people. I got away, but when I woke up, my heart was racing.

Then I asked God for the meaning of this dream and He showed me the futility of such chases and races. Why do we do that instead of living a peaceful life? I realized how we are raised, trained and surrounded by that kind of a mindset, basically from the cradle to the grave. We are trained to be the best, the fastest, the “Number One”.

Think about games, from Monopoly to other board games, to computer games. Don’t most of them teach us to try to win, to beat the other participants of the game? We see each other as competitors instead of working together!

How different God and His approach are! He has compassion for the people. He has mercy, grace and love. Jesus is the most tangible proof of God’s love. He healed the sick, even on the Sabbath day, when – according to the law enforcers – it was not allowed to heal. He forgave the adulteress when she was about to be stoned to death. He talked with a Samaritan woman who was already married five times and was living with a man, who was not her husband, at a time when it was forbidden for Jews to even have contact with Samaritans.

When we look at the world, isn’t it sad how people and nations are competing with each other? The rich want to become even richer, the powerful nations want to be even more powerful. They build ever bigger barns and more and more powerful and deadly weapons. When will they be satisfied with what they have? Don’t they realize that the big, powerful people and nations will always fall, always? Just look at history. They all fell, the biggest empires, the biggest popes, the richest people have to die one day and cannot take a cent with them.

So, why not rather be compassionate, why not share with the poor? Why not work together instead of against each other? Why not be a peacemaker instead of a warmonger? The most peaceful people I ever met were the simplest people, the Pygmies – looked down upon by their neighbors, their own countrymen. They have as good as no possessions, but have love for each other and prefer to move to another location rather than fight against those who despise or mistreat them.

Jesus was the best example. He had no earthly possessions. Yet, He had compassion on the poor, and the people loved Him for that. He told us: “Blessed are the poor in spirit: for theirs is the kingdom of heaven. Blessed are the meek: for they shall inherit the earth. Blessed are the peacemakers: for they shall be called the children of God.” (Mat 5:5-9)

Let us follow His example and show love and compassion to others instead of seeing them as competitors.

Nejdřív se COVID zdál jako nějaká vzdálená nemoc někde daleko. Pak najednou přistála přímo na našem prahu! První vážnější případ byla moje 80letá prateta v domově důchodců, která ho díky Bohu překonala! Poté s ním zápasila moje moc hodná teta Iva (sestra mého tatínka), která nemoci bohužel podlehla. Následovalo nakažení celé rodiny mého bratra, a nakonec i mých rodičů. Bitva neustávala, ale stupňovala se. Jak moc jsme se modlili!

Bratrova rodina se z nemoci postupně dostala, u rodičů to bylo horší. Taťkovi musela maminka zavolat záchranku, protože nemohl pořádně dýchat. Byl hospitalizován se začínajícím zápalem plic. S tatínkem to v nemocnici nejprve vypadalo dobře, jedl sám, chodil, sem tam na kyslíku, ale pak došlo ke zvratu a skončil na JIPce v umělém spánku na přístroji, který dýchal za něj. Jeho stav byl stále vážnější a lékaři už nám nedávali naději. I když maminka musela také do nemocnice, naštěstí ji brzy poslali zpátky domů. Její stav se od té doby již velice zlepšil.

Byly to pro nás nesmírně těžké dny. Prošla jsem si snad všemi fázemi smutku. - Popírání, hněv, smlouvání, deprese a smíření. Někdy jsem cítila svíravou bolest na hrudi. Smlouvala jsem s Bohem. Byla naštvaná na celou tu blbou covidovou situaci, bylo mi líto, že nemůžu být s rodiči osobně. Do toho jsem se sama necítila dobře a měla jsem problémy s dýcháním. Když zprávy z nemocnice nebyly lepší, začaly mě ovládat pocity beznaděje. Došla jsem i do stádia smíření, že už se s tatínkem nejspíš budu muset tady na zemi rozloučit.

Navzdory všemu jsem ale velice osobně cítila Boží přítomnost, lásku a útěchu. I když musím přiznat, že někdy jsem mu řekla své! Ale vím, že Mu to nevadí, že zná mé srdce a chápe, jak se cítím a upřednostňuje upřímnost před předstíranou zbožnou úctou. Vedla jsem s ním dlouhé rozhovory, zvlášť v noci, když jsem nemohla spát. Pokaždé mě nějak utěšil. Jednou jsem cítila, jak mi říká, že On je s tatínkem v nemocnici a že se o něj stará. Když už to vypadalo opravdu beznadějně, řekl mi, že tatínek se z toho dostane, ale že uzdravení bude dlouhé. Jenže hned další den nám v nemocnici sdělili další špatnou zprávu a já uvěřila víc jim než Bohu.

V té době mi kamarádka poslala toto zamyšlení: Věřím, že v modlitbě je veliká síla a útěcha. Že to není prostředek, jak “pohnout” Bohem, ale je možností, pozváním, jak Mu být blíž a přinášet Mu druhé. Nějakým způsobem to mění nás, když myslíme víc na druhé než na sebe. Je neuvěřitelné, jak hluboká pravda to je!

Jsou to právě takovéto těžké problémy, které prohloubí náš vztah s Bohem. Obnoví to v nás jistotu, že je s námi i v těch nejhorších stavech a že i když my situaci nemáme pod kontrolou, On ano a velice nás miluje, ať už to dopadne jakkoliv. Je to ryzí zažití Boží lásky a péče.

Jelikož tatínek nebyl první, byli jsme trošičku líp připraveni a v době největšího zoufalství nás napadlo poslat ještě více proseb o modlitbu, než kdy předtím pro tetu a ostatní. Spousta našich blízkých přátel poslala modlitby dál. Modlili se lidé po celém světě …až Bůh udělal zázrak!

Hned další den nám v nemocnici řekli, že tatínka odpojili od přístrojů a že dýchá sám! Bude to ještě boj, ale nevzdáme to. Ježíš je stále stejný a jak dělal zázraky pro lidi v Bibli, tak je může udělat i pro nás! Ježíš Kristus je tentýž, včera, dnes i navěky. (Bible, Židům 13:8) Jak nesmírně vděčni jsme Jemu, všem lékařům a sestřičkám, kteří se o něj tak hezky starali a všem, kteří s námi neustávali v boji.

Co ještě jsme dělali mimo vlastní vytrvalou modlitbu? Učili jsme se celá rodina nazpaměť verše z Bible na téma uzdravení a „připomínali“ je Bohu. Zvlášť tyto dva: Ježíš Kristus tě uzdravuje. a On dává sílu znaveným a vysílené umí posílit. Vyčerpaným dodává sílu a je zdrojem odvahy slabých. (Skutky 9:34 a Izaiáš 40:29) (Dokonce jsme si je napsali i na kachlíčky v koupelně spolu s modlitbami!) Také jsme se posilovali ve víře čtením křesťanských materiálů a posloucháním různých kázání. Nějakým způsobem jsme drželi půst. Wolfgang vynechával některá jídla, já nějakou dobu nejedla sladkosti a přestala jsem sledovat své oblíbené seriály. V jednom okamžiku jsem měla pocit, že bych už měla Bohu začít předem děkovat, že už taťku vyléčil, i když jsme ještě neměli fyzický důkaz vyléčení. Byla to další věc, o které věříme, že pomohla.

Další zásadní věc a princip, jakým Bůh funguje, bylo „vzdát se“ ve smyslu - vložit celou situaci do Jeho rukou, ať se stane cokoliv, jak On uzná za vhodné. Pokaždé, když to uděláme, On nám pak otevře svou náruč. Je na to třeba hodně odvahy a někdy to děláme se zatajeným dechem, ale vždycky Mu tím uvolníme ruce, aby udělal to, co je pro nás nejlepší. A časem, pokud jsme sami k sobě upřímní, uznáme, že prostě fakt ví všechno líp než my. I když někdy trvá hodně dlouho, než v tom něco dobrého najdeme.

Nejvíce víry z nás měla po celou dobu asi Anisska. Pro mě byla velká lekce vidět, jak děti prostě důvěřují. Pro ni to bylo jednoduché - „Buď Bůh dědečka uzdraví, nebo si ho vezme k sobě do Nebe, kde mu přece bude dobře!“ Myslím, že trochu nechápala naše obavy. Jednou ale řekla: „Třeba ho Bůh ještě nevyléčil, protože až to bude hodně špatné, tak to bude opravdový zázrak, až ho vyléčí!“

Cítíme s těmi, jejichž blízcí se z nemoci nedostali. Nevíme, proč se někdo uzdraví a někdo ne, ale můžeme si být jisti, že Bůh je s těmi, kdo jsou nemocní, a i s námi, když jsme plni bolesti. Je nám velmi blízko a nepřestává nás držet.

Každé Velikonoce si připomínáme Ježíšovo vzkříšení. Nezapomeňme, že Jeho síla léčit a dělat zázraky platí stále i pro nás v této době.

Jednoho dne se Bůh rozhodl, že pošle na zem andílka Peťuláska s velkým košíkem, aby sesbíral prosby a modlitby od lidí. Andílek prochodil celou zemi křížem krážem. Šel k chudým i bohatým, šťastným i smutným, truchlícím i veselým, hladovým i nasyceným, k dětem, k mladým i starým, ženám i mužům. Navštívil vězení, i dětské domovy a domovy pro seniory, nemocnice i ústavy. Byl ve vilách, v bytech, domcích i slumech, prostě na nikoho nezapomněl!

Vrátil se do Nebe k Božímu trůnu s košem plným lidských přáních. Sesbíral vše, oč žádali, ať už to byli velké věci, jako je uzdravení vážně nemocných, nebo něco, co by se mohlo zdát jako prkotina. (Ale pro Boha není přece nic prkotina! On bere vážně vše, o co Ho požádáme a dělá mu radost, když si řekneme o pomoc. Vždyť je naším nebeským Otcem a my jsme Jeho děti a tak moc Mu na nás záleží!) Bůh byl šťastný, že mohl svým dětem na zemi vyhovět a udělal vše proto, aby všem, kdo si o něco řekli, co nejlíp odpověděl.

Když jeden moc hodný a miloučký andílek, který se jmenoval Oslavínek, tohle všechno uviděl, požádal Boha, jestli by také mohl jít na zem a sesbírat od lidí všechna poděkování. (Měl Boha totiž moc rád a tolik Mu chtěl udělat radost.) Neušlo mu, jak moc práce a organizace ta spousta modliteb vyžadovala.

Kolik andílků muselo být do díla zapojených, jak moc a těžce pracovali na tom, aby se určití lidé setkali, aby si dokázali říct pěkné věci, chovali se k sobě hezky, navzájem si pomáhali a tak dále….

Tak náš maličký andílek Oslavínek vyrazil. Prolétal celou zemi ze severu na jih, z východu na západ, i na ostrovech byl, i na vysokých horách, v horkých pouštích, na lodích i v letadlech, všude se dostal a všechny lidi, kteří Boha o něco požádali, se mu nakonec podařilo navštívit. Ale k jeho velkému překvapení letěl zpátky do Nebíčka k trůnu svého drahého Boha s tíhou v srdci, nikoli v košíku…. Jak jen bude moci Bohu svůj košíček ukázat?

Když stanul před trůnem, Bůh se naklonil a nahlédl dovnitř košíku. Jen málo, velmi málo poděkování v něm nalezl. Přes Jeho krásnou milující tváří se mihl stín, Jeho oči naplnil smutek, snad i slza se Mu v nich objevila? Tolik, tak moc, dal do Svých odpovědí na lidské touhy, a tak maličko vděku v košíku bylo.

Maličký andílek také posmutněl… a pak dostal bezvadný nápad! Pošle tenhle příběh lidem na zemi, aby příště, až pro ně Bůh něco krásného udělá, Mu nezapomněli poděkovat. Takže až příště radost budeš mít, nezapomeň se o ní se svým nebeským Otcem podělit! Naplníme spolu košík maličkého andílka až k přetékání, co tomu říkáš? Jdeme do toho? - Nechť Tě Boží láska všude provází! Za všechno děkujte. (Bible, dopis Tesalonickým 5:18)