Aktive Direkt Hilfe e.V.

Přijel jsem a zase odjel. Jaké to musí být, přijet a zůstat!

22. února 2011 jsme odlétali z Basileje. My dva - Melanie Bödeker (20 let) a Jens Ottinger (21 let) – jsme se vypravili do Kinshasy, abychom po dobu dvou měsíců pomáhali našim přátelům, Lence a Wolfgangu Schmidtovým, s jejich novým projektem, vybudováním školy ve vesnici Mushapo. Nejprve jsme strávili deset dní v hlavním městě, abychom se aklimatizovali a zvykli si na komáry, jídlo, zemi i její obyvatele. Pak jsme se společně vydali do Mushapa, kde jsme začali plánovat výstavbu školní budovy. Brzy jsme zjistili, co to znamená opustit veškeré pohodlí a zkusit žít několik týdnů v africké buši.

Přijeli jsme do Mushapa a zabydleli se v táboře SADRa, zemědělské společnosti, kde jsme žili v poměrně luxusním příbytku (alespoň ve srovnání se všemi ostatními ve vesnici): upravený nákladní kontejner, dokonce s vodotěsnou střechou. Také jsme dostávali několik jídel denně a měli jsme přístup k dostatečnému množství vody. K dispozici byl i generátor, umožňující alespoň pomalé připojení k internetu a dokonce i dobrodiní klimatizace v buši! Ovšem bylo třeba počítat s tím, že generátor funguje pouze v době, kdy mlýny SADRu melou maniok (africká brambora) na mouku, tedy pár hodin denně. Pak jsme se zase potili při 35 stupních Celsia ve stínu!

Obyvatelé Mushapa žijí v chatrčích postavených z hlíny a dřeva, střechy jsou pokryté slámou. Každý den hledají práci, a dokonce se vydávají i na pěší pouť do 65 kilometrů vzdáleného města Tshikapa, kde prodávají to málo co mají na prodej a nakupují co ve vesnici neseženou. Přesto mají sotva co k jídlu a denně se potýkají s různými nemocemi.

Proto je tolik potřeba, aby tito lidé získali naději a novou perspektivu a my věříme, že vzdělání je základním kamenem, na kterém lze začít budovat lepší budoucnost. Proto také vznikl projekt školy pro děti v africké buši.

S velkým nadšením jsme začali s vesničany diskutovat a plánovat stavbu školní budovy a společně posuzovali jednotlivé problémy, které se stavěly do cesty našemu úsilí. Brzy jsme si uvědomili, že nemůžeme projekt a jeho postup posuzovat tak, jak jsme zvyklí v Evropě. Ano, určitě je kus pravdy v přísloví: Bůh dal Evropanům hodinky a Afričanům čas! Plánování školní budovy trvalo déle, než se očekávalo, a také jsme se potýkali s mnoha problémy. Leccos šlo jinak, než bylo plánováno, ale po malých krocích jsme konečně postoupili k zahájení stavby školní budovy.

Každý den jsme se více přibližovali místním lidem a učili se vnímat svět jinak. Došlo nám, jak je materiální majetek skutečně nepodstatný, a jak je možné radovat se z jednoduchých věcí, jako je třeba pozorování šťastných dětí, které si spolu hrají a smějí se. Byly to krásné zážitky! Závěrem mohu říci, že i přes smutné okamžiky a obtíže je náš pobyt v Mushapu jednou z nejdůležitějších zkušeností našeho dosavadního života!

Jsme velmi vděční, že naše tři děti mají tak různorodé a pestré možnosti vzdělání. Proto chceme svými dary pomoci tomu, aby měly i děti v Africe možnost navštěvovat školy. Lenka a Wolfgang (ADH) dělají důležitou práci přímo na místě a angažují se v Kongu celým srdcem a veškerými prostředky. Je pro nás důležité, že naše podpora jde přímo lidem, kteří to potřebují. Tím, že nám rodina Schmidt (ADH) vždy posílá aktuální informace o projektu, víme, že naše dary "Aktive Direkt Hilfe" byly dobře investovány.

V létě 2013 jsem mohl po dobu tří týdnů sledovat práci ADH v Kongu přímo na místě. Kongo jako země, jakož i tamější poměry jsou pro Evropana těžko představitelné. Kinshasa, Tshikapa a zapadlá vesnička Mushapo v blízkosti hranice s Angolou, to jsou tři velmi rozdílná místa, která se mě všechna různým způsobem dotkla. Pokud bych měl detailněji popsat, co tu z pohledu Evropana chybí – zejména v Mushapu – popsal bych pravděpodobně celé knihy. ADH zaměřila svou práci obecně prospěšným projektem v Kongu na to, v co mám i já největší důvěru – na děti. Práce a především obětavost týmu ADH ve vnitrozemí – pro projekt a pro děti – na mě velmi zapůsobila.