Aktive Direkt Hilfe e.V.

Když se začnete dívat na věci jinak, věci, na které se díváte, se změní. – Max Planck

***

Před mnoha lety jsem se starala o muže s Alzheimerem. Šest měsíců jsem ho krmila, sprchovala, oblékala, dělala mu společnost, utírala ho po použití záchodu a brala ho na procházky. Potýkala jsem se s jeho „bláznivými“ výbuchy – jako třeba když se mě pokoušel uhodit, vyhnal mě ven z domu, pak mě venku zamkl a hystericky se mi smál za oknem. (Ó ano, hahaha.)

Starala jsem se o něj, protože jsem při vstupním pohovoru pocítila velké sympatie k jeho manželce. Měla tmavé kruhy pod očima, byla tím naprosto vyčerpaná, jak se snažila o něj starat 24 hodin denně 7 dní v týdnu - ale jakou lásku projevovala svému manželovi, jak něžně se na něj dívala! On vůbec netušil, kdo to vlastně je, ale ji to neodradilo. Chtěla jsem jí pomoci, a tak jsem tu práci vzala.

Za tu dobu jsem se toho hodně naučila. Byla jsem tehdy tak přecitlivělá, že jsem nesnesla, aby se mě někdo dotýkal. Ale někdy nebylo možné starého pána uklidnit jinak než tím, že jsem ho držela za ruku. Musela jsem ho držet za ruku a sama v sobě najít tiché zákoutí, ze kterého jsem tu energii nechala tryskat směrem k němu, a jedině to zahnalo rozčílení, kterým zrovna procházel.

Sledovala jsem, jak se hodiny dívá ven z okna. Viděl věci, které jsem já neviděla. Představovala jsem si, co asi vidí. Říkala jsem si, že má možná kouzelné brýle, pomocí kterých vidí do jiných světů.

Dalo by se říct, že trpěl, ale i když pro to nemám žádný důkaz, já si to nemyslím. Jeho mysl jako by se pohybovala na úplně jiném místě, ale po většinu času se zdál šťastný a zdravý.

Lidé, kteří tím opravdu mohli trpět, byli členové jeho rodiny. Všechny jeho děti. Jeho inteligentní manželka. Ale to, zda budou trpět či nikoliv, byla jejich volba – a oni se rozhodli netrpět. Vědomě se rozhodli brát jeho Alzheimera jako součást života. Učit se a růst jako rodina. Ještě více se navzájem sblížit. Požádat o pomoc, pokud bude zapotřebí (jako například zaměstnat mě) a vytvořit záchrannou síť z čisté lásky, podpírající muže, který pro ně tolik znamenal.

Tragédie této choroby byla v tom, že jim vzala milovanou osobu, dokud ještě žila. Její dar byl ovšem v tom, že jim poskytla možnost růstu – duchovního, rodinného – jako nic jiného. Byli to báječní lidé. – Meriah / [odkaz]

Na všem se dá najít něco pozitivního. Na každém člověku, na každé situaci je něco dobrého. Ve většině případů to není na první dojem zřejmé. Musíme to hledat. A někdy musíme hledat usilovně. Mé staré já bylo spokojené, když jsem posedávala nečinně a pokukovala kolem. Když jsem zahlédla negativní stránku, stačilo mi to. Nechtěla jsem hledat usilovněji nebo příliš přemýšlet o tom dobrém. Bylo pro mě mnohem, mnohem snažší sedět nečinně a prostě přijmout to, co jsem viděla (což bylo většinou negativní).

Nyní, když se setkám se složitou a komplikovanou situací, raději se zamyslím: „Co na tom mohu najít dobrého?“ Ať už je situace jakkoliv špatná, vždycky najdu něco dobrého, pokud se nad tím opravdu zahloubám. Všechno – dobré i špatné – je příležitost k poučení, takže přinejmenším i ze špatné zkušenosti se člověk může poučit. Ale většinou je v tom i víc. Pokud se zamyslíte opravdu pořádně, obvykle objevíte něco dobrého na každém člověku nebo situaci. – Dani / [odkaz]

Největším objevem mé generace je, že lidská bytost může změnit svůj život tím, že změní své postoje. – William James

Volba pozitivního přístupu je spíše proces. Nerozhodneme se pro to jedenkrát a nečekáme, že od té chvíle bude všechno dokonalé. Stále budeme zažívat neúspěchy, zdržení, nehody, frustrace, hádky, únavu a strach. Tajemství spočívá v tom, jak se na tyto impulzy rozhodneme reagovat. Dovolíme jim, aby nám zničily den, nebo se rozhodneme sebrat se a zase vyhlížet budoucnost s nadějí? Máme tu moc si vybrat….

Pokud se rozhodneme vnímat každý den pozitivně, vlastně tím k sobě přilákáváme více pozitivních prožitků a minimalizujeme pravděpodobnost negativních prožitků. Možná jste si již všimli, že mnoho prožitků předurčuje charakter prožitků dalších a vytváří tím tak řetězovou reakci v našich životech. Pokud se nezdaří jedna maličkost, může to zkazit plány na celý náš zbývající den. V tomto kontextu je zřejmé, jaký může mít pozitivní přístup velký vliv. Místo toho, abychom dovolili jedné maličkosti pokazit nám celý den, je lepší to ze sebe setřást a vykročit dál. – Autor neznámý

Dr. Werner von Braun, průkopník amerického vesmírného programu, prohlásil, že má „v skutku vědecké“ důvody pro to, aby věřil v život po smrti. Jeho vysvětlení: „Věda dospěla k názoru, že nic nemizí beze stopy. Věda nezná vymizení. Jediné, co zná, je přeměna. Pokud Bůh aplikuje tento základní princip na každé nepatrné a nejbezvýznamnější části vesmíru, nedává snad pak smysl, že jej aplikuje i na mistrovský kousek svého stvoření – lidskou duši? Myslím, že to smysl dává.“

„Je tam velmi krásně“. – poslední slova Thomase Edisona

Nebe – pokladnice věčného života. – William Shakespeare

Chvíli před smrtí John Newton prohlásil: „Jsem ještě v zemi umírání; brzy budu již v zemi života.“

Stojím na pobřeží. Loď roztahuje své bílé plachty do ranního vánku a vydává se na oceán. Dívám se, jak mizí na horizontu a někdo po mém boku říká: „Je pryč.“ Pryč kde? To jen já ji už nevidím, ale loď pluje stále dál. Ve chvíli, kdy jedni říkají „je pryč,“ jiní ji vidí připlouvat a radostně volají „Už připlouvá!“… Takové je umírání. – Henry Scott Holland

Rozhodně není nic špatného na tom, když přemýšlíme a hovoříme o nebi. Chtěl bych o něm zjistit naprosto všechno. Vždyť tam budu žít celou věčnost. Kdybych se chtěl přestěhovat na jakékoliv místo na této zemi a chtěl si tam vybudovat svůj domov, zajímalo by mě místní klima, jaké sousedy tam budu mít… – zajímalo by mě vlastně všechno, co by se dalo zjistit. Kdybyste se brzy chystali emigrovat, zajímalo by vás to stejné. Inu, za krátkou dobu budeme emigrovat všichni. Strávíme věčnost na jiném světě. … Není snad přirozené, že bychom měli hledat a naslouchat a pokoušet se zjistit, kdo tam již je a jakou cestou se tam dostaneme? – Dwight L. Moody

Karikaturista Arthur Brisbane jednou namaloval skupinku truchlících housenek, které nesou zámotek na jeho místo posledního odpočinku. Ubohé, smutné housenky oblečené do černého smutečního oděvu plakaly a celou tu dobu nad vším tím pozemským trápením vesele poletoval nádherný motýl, konečně osvobozený od svého zámotku, který ho poutal k zemi. Ani nemusíme zmiňovat, že Brisbane tím měl na mysli klasický pohřeb a chtěl poukázat na to, že když nás naši milovaní opustí, je pošetilé pamatovat jen na jejich pozemskou schránku a soustředit naši pozornost na pozůstatky a zapomenout na toho nádherného motýla.

Všichni toužíme po nebi, kde je Bůh, ale je v naší moci, abychom s ním byli v nebi právě teď – můžeme s ním být šťastní právě v tuto chvíli. Ale být s ním šťastný právě v tuto chvíli znamená: milovat, jako miluje on, pomáhat, jako pomáhá on, dávat, jako dává on, sloužit, jako slouží on, zachraňovat, jako zachraňuje on, být s ním po celých dvacet čtyři hodin, dotýkat se ho v jeho úzkostném převleku. – Matka Tereza

Kde bychom byli bez rodičů? Inu, zcela zjevně bychom tu nebyli. Často si někoho začneme vážit mnohem víc, až když o něj přijdeme. Pocítil jsem to nedávno, poté co zemřela má matka jen 3 týdny po mém otci. Splnilo se tak jejich poslední přání, aby až jeden odejde, druhý jej brzy následoval.

Bylo hodně dojemné říct jim sbohem u jejich hrobu. I přesto, že mnozí přítomní, mě nevyjímaje, věříme, že dál žijí v duchovním světě. To, že už tu nejsou dál fyzicky přítomni, byla velká změna, rána a ztráta. Zároveň to byla zkušenost, z které jsem se mnoho naučil a která mi myslím pomohla vnitřně povyrůst.

Například jsme se mohli podělit o spoustu krásných vzpomínek. Naši rodiče byli báječní lidé a měli krásný dlouhý život, 101 a 99 let, manželé po 75 let. I když někdo nevěří v posmrtný život, je jasně vidět, jak dál žijí ve svých 7 dětech, 19 vnoučatech a dosud 19 pravnoučatech.

Moje žena Lenka uvěřila v Boha, když zemřela její babička. Bylo to v období komunismu a v té době za daného režimu ani ona ani její rodina nevěřili v Boha ani v cokoliv jiného duchovního. Lenka svoji babičku velice milovala, a proto byla velice smutná, když zemřela. Když se však zeptala, kam její babička odešla, odpověď zněla: „Nikam, už prostě není.“ Nemohla však uvěřit tomu, že by se tak báječná žena jen tak vypařila do prázdnoty. Chtěla přijít na to, co se s její babičkou stalo, a tak pomalu zjišťovala, že život je víc než to, co vidíme očima. Otevřelo to její oči duchovnímu světu a po určité době našla Boha a uvěřila v něj.

Moji rodiče byli celý život věřící. Bylo to možné vidět v jejich pozitivním pohledu na život, v tom, jak jim záleželo na ostatních a jak milovali děti, nejen své vlastní. Jejich dveře byly vždy otevřeny návštěvám. Milovali lidi a lidé milovali je. Na pohřeb přišlo velké množství lidí.

Můj otec díky tomu, že byl lékař, zachránil během druhé světové války mnoho lidí před nacisty. Jako gynekolog porodil tisíce dětí a měl děti velice rád. Blízká známá naší rodiny, jejíž všechny děti porodil můj otec, mi vyprávěla, jak báječný zážitek každý porod s jeho pomocí byl. Také mi řekla, co jí řekla jedna sestřička v nemocnici. Pokud nějaká žena své miminko nechtěla, můj otec to miminko po porodu vzal do náruče, choval je a promlouval k němu. Snažil se, aby bylo děťátko co nejvřeleji přivítáno do svého nového života.

Moje matka byla velice pokorná, skromná a měla enormní množství trpělivosti a tolerance. Nikoho neodmítala. Vyslechla vždy každého se vším, co měli na srdci. Až do konce svého života si nikdy nestěžovala na to, že jí něco bolí. I když měla proleženiny na zádech, nohách a chodidlech od dlouhého ležení v posteli, na otázku, jak se jí daří, vždy odpovídala jako obvykle: „Mám se dobře.“ Nikdy si nestěžovala! Věřím, že tu sílu získávala z lásky a odevzdání se Bohu a z jeho blízkosti.

Když jsem je navštívil během jejich posledních dní pozemského života, pomohlo mi to zadívat se na můj vlastní život a zamyslet se nad ním. Přemýšlel jsem, co dělám se svým životem já? Co je v životě mým cílem? Dosahuji svých životních cílů? Takovéto chvíle nám pomáhají si uvědomit, jak je náš život krátký. Když se před pár lety ptali Billy Grahama, který byl již v pokročilém věku, co ho na životě nejvíce překvapilo, odpověděl: „Jeho krátkost!“ Když jsem probíral s jedním svým přítelem, že se život mých rodičů chýlí ke konci, řekl mi na to: „A my jsme další na řadě!“

Proběhlo to tak rychle, zvláště ke konci. Sousedka mých rodičů mi vyprávěla, že ještě na jaře viděla mého otce na zahradě s velkými zahradnickými nůžkami, jak stříhá silné větve břečťanu, který se popíná na zídce kolem našeho domu. Nenapadlo mě, že to půjde tak rychle, když jsem je ještě před pár měsíci viděl žít ve svém vlastním domě. Rád bych proto projevil lidem více lásky a ocenění, dokud ještě mám tu možnost, neboť nevím, kdy je opět uvidím.

Když jsem viděl, jak moji rodiče začínají být čím dál více závislí na pomoci ostatních, připomnělo mi to malé děti, jen naopak. Když se narodí malé děti, jsou naprosto bezmocné. Musí se naučit jíst, mluvit, chodit atd. Jakmile lidé dospějí ke sklonku svého života, pomalu ty stejné věci přestávají dělat. Připravují se, že opustí svá pozemská těla, přesunou se do duchovního světa, kde bude jejich duše žít dál, jako motýl, který opustí svou kuklu, aby se stal nádherným novým stvořením. Nebo jako semeno, které musí padnout do země a zemřít, než z něj vyroste nová rostlina, i naše fyzická těla musí zemřít, abychom mohli začít nový život v dalším světě.

Oba mí rodiče věřili ve věčný život u Boha, který je stvořil. Když na jejich počest sloužil kněz poslední mši, mluvil velice pozitivně. Nazval to mší za vzkříšení a zdůraznil, že jsou tam s námi přítomní. Připomnělo mi to, co řekl evangelista Moody svým optimistickým způsobem: „Jednoho dne se v novinách dočtete, že zemřel D.L. Moody z Východního Northfieldu. Nevěřte tomu ani na vteřinu! Tou dobou budu mnohem živější, než jsem nyní. Dostanu se výš, to je vše, z tohoto starého pronajatého hliněného příbytku do domu, který je věčný, do těla, kterému smrt neublíží.“

Po pohřebním ceremoniálu se sešla naše rodina, která přijela ze 7 různých zemí, s blízkými přáteli v restauraci, abychom si užili vzájemnou společnost. Bylo to velice příjemné se zase sejít, podělit se o své zážitky a opět se vzájemně sblížit. Slzy, které jsme prolili u hrobu, vystřídala útěcha, láskyplná podpora a obnovená přátelství. Cestou domů jsme cítili požehnání z celé této zkušenosti, začali jsme se těšit na život s novou odvahou, nadějí a silou. Smutek se proměnil v radost. Věřím, že nám moji rodiče budou z té druhé strany pomáhat ještě mnohem víc, než dokud byli tady na zemi. Cítím se stejně jako apoštol Pavel, když napsal v 1. Korintským 15:55 „Kde je, smrti, tvá zbraň? Kde je, smrti, tvé vítězství?“