08prosinec2019

vitamins-header
 

Co jsou vitamíny pro duši? Tak jako pomáhat fyzicky je pro nás důležitá i duševní a duchovní podpora. „Vitamíny pro duši“ je název sekce, ve které každý měsíc uveřejňujeme nové články. Vitamíny jsou sestaveny z úryvků textů, které s laskavým souhlasem jejich autorů prezentujeme na našich webových stránkách. Vzhledem k tomu, že neustále dostáváme velmi kladné ohlasy od našich čtenářů, rádi bychom se zde o vitamíny podělili a doufáme, že potěší i ostatní.

Vitamíny

Na počest mých rodičů

W. Schmidt:

Kde bychom byli bez rodičů? Inu, zcela zjevně bychom tu nebyli. Často si někoho začneme vážit mnohem víc, až když o něj přijdeme. Pocítil jsem to nedávno, poté co zemřela má matka jen 3 týdny po mém otci. Splnilo se tak jejich poslední přání, aby až jeden odejde, druhý jej brzy následoval.

Bylo hodně dojemné říct jim sbohem u jejich hrobu. I přesto, že mnozí přítomní, mě nevyjímaje, věříme, že dál žijí v duchovním světě. To, že už tu nejsou dál fyzicky přítomni, byla velká změna, rána a ztráta. Zároveň to byla zkušenost, z které jsem se mnoho naučil a která mi myslím pomohla vnitřně povyrůst.

Například jsme se mohli podělit o spoustu krásných vzpomínek. Naši rodiče byli báječní lidé a měli krásný dlouhý život, 101 a 99 let, manželé po 75 let. I když někdo nevěří v posmrtný život, je jasně vidět, jak dál žijí ve svých 7 dětech, 19 vnoučatech a dosud 19 pravnoučatech.

Moje žena Lenka uvěřila v Boha, když zemřela její babička. Bylo to v období komunismu a v té době za daného režimu ani ona ani její rodina nevěřili v Boha ani v cokoliv jiného duchovního. Lenka svoji babičku velice milovala, a proto byla velice smutná, když zemřela. Když se však zeptala, kam její babička odešla, odpověď zněla: „Nikam, už prostě není.“ Nemohla však uvěřit tomu, že by se tak báječná žena jen tak vypařila do prázdnoty. Chtěla přijít na to, co se s její babičkou stalo, a tak pomalu zjišťovala, že život je víc než to, co vidíme očima. Otevřelo to její oči duchovnímu světu a po určité době našla Boha a uvěřila v něj.

Moji rodiče byli celý život věřící. Bylo to možné vidět v jejich pozitivním pohledu na život, v tom, jak jim záleželo na ostatních a jak milovali děti, nejen své vlastní. Jejich dveře byly vždy otevřeny návštěvám. Milovali lidi a lidé milovali je. Na pohřeb přišlo velké množství lidí.

Můj otec díky tomu, že byl lékař, zachránil během druhé světové války mnoho lidí před nacisty. Jako gynekolog porodil tisíce dětí a měl děti velice rád. Blízká známá naší rodiny, jejíž všechny děti porodil můj otec, mi vyprávěla, jak báječný zážitek každý porod s jeho pomocí byl. Také mi řekla, co jí řekla jedna sestřička v nemocnici. Pokud nějaká žena své miminko nechtěla, můj otec to miminko po porodu vzal do náruče, choval je a promlouval k němu. Snažil se, aby bylo děťátko co nejvřeleji přivítáno do svého nového života.

Moje matka byla velice pokorná, skromná a měla enormní množství trpělivosti a tolerance. Nikoho neodmítala. Vyslechla vždy každého se vším, co měli na srdci. Až do konce svého života si nikdy nestěžovala na to, že jí něco bolí. I když měla proleženiny na zádech, nohách a chodidlech od dlouhého ležení v posteli, na otázku, jak se jí daří, vždy odpovídala jako obvykle: „Mám se dobře.“ Nikdy si nestěžovala! Věřím, že tu sílu získávala z lásky a odevzdání se Bohu a z jeho blízkosti.

Když jsem je navštívil během jejich posledních dní pozemského života, pomohlo mi to zadívat se na můj vlastní život a zamyslet se nad ním. Přemýšlel jsem, co dělám se svým životem já? Co je v životě mým cílem? Dosahuji svých životních cílů? Takovéto chvíle nám pomáhají si uvědomit, jak je náš život krátký. Když se před pár lety ptali Billy Grahama, který byl již v pokročilém věku, co ho na životě nejvíce překvapilo, odpověděl: „Jeho krátkost!“ Když jsem probíral s jedním svým přítelem, že se život mých rodičů chýlí ke konci, řekl mi na to: „A my jsme další na řadě!“

Proběhlo to tak rychle, zvláště ke konci. Sousedka mých rodičů mi vyprávěla, že ještě na jaře viděla mého otce na zahradě s velkými zahradnickými nůžkami, jak stříhá silné větve břečťanu, který se popíná na zídce kolem našeho domu. Nenapadlo mě, že to půjde tak rychle, když jsem je ještě před pár měsíci viděl žít ve svém vlastním domě. Rád bych proto projevil lidem více lásky a ocenění, dokud ještě mám tu možnost, neboť nevím, kdy je opět uvidím.

Když jsem viděl, jak moji rodiče začínají být čím dál více závislí na pomoci ostatních, připomnělo mi to malé děti, jen naopak. Když se narodí malé děti, jsou naprosto bezmocné. Musí se naučit jíst, mluvit, chodit atd. Jakmile lidé dospějí ke sklonku svého života, pomalu ty stejné věci přestávají dělat. Připravují se, že opustí svá pozemská těla, přesunou se do duchovního světa, kde bude jejich duše žít dál, jako motýl, který opustí svou kuklu, aby se stal nádherným novým stvořením. Nebo jako semeno, které musí padnout do země a zemřít, než z něj vyroste nová rostlina, i naše fyzická těla musí zemřít, abychom mohli začít nový život v dalším světě.

Oba mí rodiče věřili ve věčný život u Boha, který je stvořil. Když na jejich počest sloužil kněz poslední mši, mluvil velice pozitivně. Nazval to mší za vzkříšení a zdůraznil, že jsou tam s námi přítomní. Připomnělo mi to, co řekl evangelista Moody svým optimistickým způsobem: „Jednoho dne se v novinách dočtete, že zemřel D.L. Moody z Východního Northfieldu. Nevěřte tomu ani na vteřinu! Tou dobou budu mnohem živější, než jsem nyní. Dostanu se výš, to je vše, z tohoto starého pronajatého hliněného příbytku do domu, který je věčný, do těla, kterému smrt neublíží.“

Po pohřebním ceremoniálu se sešla naše rodina, která přijela ze 7 různých zemí, s blízkými přáteli v restauraci, abychom si užili vzájemnou společnost. Bylo to velice příjemné se zase sejít, podělit se o své zážitky a opět se vzájemně sblížit. Slzy, které jsme prolili u hrobu, vystřídala útěcha, láskyplná podpora a obnovená přátelství. Cestou domů jsme cítili požehnání z celé této zkušenosti, začali jsme se těšit na život s novou odvahou, nadějí a silou. Smutek se proměnil v radost. Věřím, že nám moji rodiče budou z té druhé strany pomáhat ještě mnohem víc, než dokud byli tady na zemi. Cítím se stejně jako apoštol Pavel, když napsal v 1. Korintským 15:55 „Kde je, smrti, tvá zbraň? Kde je, smrti, tvé vítězství?“

Copyright © 2015 by W. Schmidt



  Podle Indexu lidského rozvoje OSN (Human Development Index (2012) má Demokratická republika Kongo nejnižší životní úroveň na celém světě.

Naše cíle

Navázat kontakt

Máte dotaz nebo připomínku? Prosím, obraťte se přímo na nás! Vaše zpráva nás potěší a budeme se snažit co nejrychleji reagovat.

Navázat kontakt

Chci pomoci

Chtěli byste vědět, jak nám můžete pomáhat s naší pomocí v Kongu? Tady se můžete o různých možnostech podpory dozvědět více.

Pomoci ADH

Novinky

Chcete dostávat pravidelné informace o pokroku našeho projektu? Přihlašte se k odběru novinek. Zde se také můžete odhlásit.