17říjen2019

vitamins-header
 

Co jsou vitamíny pro duši? Tak jako pomáhat fyzicky je pro nás důležitá i duševní a duchovní podpora. „Vitamíny pro duši“ je název sekce, ve které každý měsíc uveřejňujeme nové články. Vitamíny jsou sestaveny z úryvků textů, které s laskavým souhlasem jejich autorů prezentujeme na našich webových stránkách. Vzhledem k tomu, že neustále dostáváme velmi kladné ohlasy od našich čtenářů, rádi bychom se zde o vitamíny podělili a doufáme, že potěší i ostatní.

Vitamíny

Učitelka klavíru

Mildred Hondorf:

Už více než 30 let dávám hodiny klavíru, abych si trochu přivydělala. Během té doby jsem měla možnost pracovat s dětmi různé úrovně schopností a předpokladů. Nikdy jsem sice neobjevila skutečného génia, ale učila jsem řadu talentovaných dětí.

Na druhé straně jsem potkala také řadu žáčků, kterým říkám “výzva pro učitele”. Jedním z nich byl i Robby. Robby žil jen s matkou a bylo mu už 11, když ho poprvé přivedla ke mně na hodinu. Jsem předsvědčena, že studenti by měli s klavírem začínat podstatně dříve, a to jsem take Robbymu vysvětlila.

Ale Robby naopak vysvětlil mně, že velkým snem jeho maminky je právě slyšet, jak její syn hraje na piano. A tak jsem ho začala učit. Od začátku jsem ovšem měla dojem, že to je marná snaha. Robby se nesmírně snažil, ale neměl smysl pro rytmus či délku tónu, což je pro hru na hudební nástroj zásadní. Avšak on sám poctivě přehrával stupnice a etudy, které cvičím se všemi studenty – začátečníky.

A tak šly měsíce. Robby se snažil, zatímco já jsem poslouchala a tiše trpěla a snažila se ho povzbuzovat. Na konci každé týdenní hodiny vždycky řekl: “Mamka mě jednou uslyší hrát!”

Zdálo se mi to beznadějné. Prostě to neměl v sobě. Jeho matku jsem znala jen od vidění, když Robbyho přivážela nebo na něj čekala po hodině v jejich starém, otlučeném autě. Vždycky mi zamávala a usmála se, ale nikdy se se mnou nedala do řeči.

Jednoho dne Robby na hodinu nepřišel. Přemýšlela jsem chvíli, že mu zavolám, ale pak jsem usoudila, že vzhledem k nedostatku nadání se asi rozhodl dělat něco, co by mu šlo lépe. Vlastně se mi docela ulevilo, když přestal chodit. Nebyl pro mě úplně tou nejlepší vizitkou!

O několik týdnů později jsem poslala všem studentům informaci o chystaném vystoupení pro rodiče. I Robby ten mail dostal a ozval se mi s dotazem, zda by mohl také vystoupit. Dost mě to zaskočilo. Řekla jsem mu, že připravovaný koncert je jen pro stávající žáky a protože přestal docházet, nemohu ho nechat vystupovat.

Robby mi vysvětlil, že jeho matka byla nemocná a nemohla ho vozit na hodiny, ale že pořád cvičí. “Paní učitelko, já opravdu musím hrát! Prosím!” Nevím, co mě vedlo k tomu, že jsem mu účast na koncertě pro rodiče povolila. Možná kvůli jeho urputnosti, možná proto, že mi jakýsi vnitřní hlas napověděl, že to bude v pořádku.

Přišel ten velký večer. Školní tělocvična byla plná rodičů, známých a příbuzných. Robbyho jsem zařadila na samotný závěr programu, před mým poděkováním studentům a mým vlastním číslem. Myslela jsem si, že tak budu moci nejlépe napravit dojem z jeho bídného vystoupení.

Všechno ten večer běželo jako na drátku. Děti pilně cvičily a bylo to znát. Pak přišel na jeviště Robby. Měl pomačkané oblečení a rozcuchané vlasy. Proč se neoblékl slušně, jako ostatní děti? pomyslela jsem si. Proč na něj matka trochu nedohlédla? Proč mu aspoň neřekla, aby se učesal?

Robby si přitáhl stoličku a začal hrát. Byla jsem překvapená, když ohlásil, že si vybral Mozartův Koncert č.21 v C moll. A ještě méně jsem byla připravena na to, co uslyším. Robbyho prsty se lehce a samozřejmě rozběhly po klávesách. Přecházel z pianissima do fortissima, z allegra do virtuosa. Rytmus a síla tónu, které Mozartovy skladby vyžadují, byly nádherné! Dokonalé! Nikdy jsem neslyšela nikoho v jeho věku hrát Mozarta tak dobře.

Skončil po šesti a půl minutě mohutným crescendem a celá tělocvična vyskočila a začala tleskat. Vběhla jsem v slzách na jeviště a objala Robbyho. “Robby, takhle úžasně jsi nikdy nehrál! Jak jsi to dokázal?”

A Robby promluvil do mikrofonu: “Víte, paní učitelko, jak jsem vám říkal, že je maminka nemocná? Měla rakovinu a dnes ráno zemřela. A, víte…,” zarazil se. “Byla od narození hluchá, takže dnes poprvé mě mohla slyšet. Chěl jsem, aby to stálo za to.”

V sále se leskly oči všem. Když lidé ze sociálního odboru odváděli Robbyho do pečovatelské rodiny, viděla jsem, že i oni jsou dojati. Pomyslela jsem si, jak mě nesmírně obohatilo, že jsem Robbyho přijala jako svého studenta.

Ne, nikdy jsem neobjevila skutečného klavírního génia, ale ten večer jsem dostala od Robbyho geniální lekci. On byl učitelem a já jeho žáčkem. Protože to byl on, kdo mi ukázal pravý význam vytrvalosti a lásky a víry v sebe sama a možná také proč to nevzdat s člověkem, i když se vlastně jeví beznadějně.

Denně se nám nabízí nesčetné příležitosti pomoci uskutečnit Boží záměry. Je tu tolik zdánlivě banálních okamžiků, kontaktů mezi dvěma lidmi, které nám dávají na vybranou: necháme tu příležitost pominout, a tak dopustíme, aby byl tento svět ještě trochu chladnější ? Nebo té příležitosti využijeme, a necháme zazářit jiskřičku Boží lásky?

Copyright © 2004 CLTP



  Velmi děkujeme za veškerou vaši pomoc!

Budování školy pro Mushapo

Navázat kontakt

Máte dotaz nebo připomínku? Prosím, obraťte se přímo na nás! Vaše zpráva nás potěší a budeme se snažit co nejrychleji reagovat.

Navázat kontakt

Chci pomoci

Chtěli byste vědět, jak nám můžete pomáhat s naší pomocí v Kongu? Tady se můžete o různých možnostech podpory dozvědět více.

Pomoci ADH

Novinky

Chcete dostávat pravidelné informace o pokroku našeho projektu? Přihlašte se k odběru novinek. Zde se také můžete odhlásit.